fbpx

Leigh & Boris

28-29/07/2019

Předmluva

Nejsem takovej „Lumen“, aby mi zazvonil telefon přímo z Irska a já přijal lákavou nabídku na focení lukrativní zahraniční svatby. I když jsem u nás letos fotil norskou svatbu v Brně a česko-indickou svatbu v Beskydech, tohle byla kamarádská nabídka, kterou jsem rád přijal.  Angličtina mi hovorově nedělá až takovej problém a mám tyhle svatby moc rád, jelikož například Indové, nebo Mexičani to umí zatraceně dřív rozjet, než lehce konzervativní (rozuměj do prvního panáka) Češi.

Svatebních hostin bylo letos opravdu hodně a ke každé se snažím přistupovat stejně. Chci odjíždět s pocitem, že jsem ten den udělal maximum co v danou chvíli bylo možné.
Když ale potkáte doma v Brně kamaráda, který už přes patnáct let žije v Londýně a řekne vám: „Hele budu se ženit, nechtěl by jsi mi to vyfotit?“ tak se vám otevře možnost se posunout kousek dál, získat nové zkušenosti, nebo se prostě zvědavě těšit, jak dobře dělají svatby v zahraničí. Tak jsem s radostí tuhle nabídku přijal. U Borise jsem byl už dvakrát  v Londýně jako host, vždy se o mě vzorně postaral a přišel čas splatit dluh.
Začátkem dubna mi na mobilu pípnulo upozornění na nový mail a v něm letenka Praha-Dublin. Tak jo, koukneš se na svatbu do Severního Irska a ještě uvidíš kámoše.

Cesta z města

Je osm ráno, pátek.  Sedím na hlavním nádraží v Brně na palubním kufru a čekám na zpožděný vlak. V jedenáct se potkávám v Praze s kamarádem, který mi půjčí malý objektiv, aby mi na cestě nic nechybělo a mohl jsem bez omezení vyfotit vše co mi přijde pod nos.

O půl třetí (po  tradičním letištním drinku, bez kterýho nelítám) zvedáme křídla z pražského letiště, abych se o dvě a půl hodiny později potkal v Dublinu s mámou ženicha a společně jsme všichni nasedli do autobusu směr Belfast, ve kterým pan řidič zapomněl vypnou klimu, takže nás promrzlý na konci července vysadil před devátou večerní v metropoli Severního Irska.

Tam už na mě čeká Boris a všichni společně pokračujeme slabou hodinku do malého pobřežního městečka Bangor. Leigh – jeho budoucí žena slaví spolu s kamarády narozeniny (den před svatbou, chi) a tak se přidáme na malou oslavu, značně znavení po 12h na cestě.

Hned ráno vyrážím na prohlídku Bangoru a ač včera bylo teplo a slunečno, dneska je typicky ostrovní hustomračno. Fouká, ale i tak je celkem fajn. A kousek od centra objevuju tehle nádhernej kostel se sytě zeleným trávníkem.  

Jdu se projít kolem pobřeží, kde nic moc zajímavýho není ani na focení, ani ke koupání. Ale ty kavárny jsou tu fakt luxusní a vizáž některých domů stojí za pokoukání.

Představa že tohle máme v centru Brna mě rozesměje…
Centrum Bangoru, kde jsme si s Borisem na lavičce dali v jedenáct večer tu největší porci místního gyrosu . Promiň moje tělo, umíral jsem hladem a sušenky v letadle prostě nic moc.

Odpoledne mizíme na prohlídku zítřejšího svatebního místa. Prohlídkou rozuměj: „Dáme si dva panáky v  baru a nemáš hlad?“ Ptá se Boris…

„Ani ne“, odpovídám pohotově a po prohlídce se mi lehce chvejou kolena.
Prostor hotelu Clanderboy Lodge vypadá dost hodně nóbl. Naprosto precizní obsluha a stylový dekorace. Nejlepší motivace na zítřek a zároveň si člověk v hlavě připraví co a jak, když ví kde bude fotit.

Odpoledne máme vyhrazený my tři jen pro sebe. Já, Leigh,  Boris a naši supportéři si jdeme udělat na pobřeží pár fotek. Jen tak nenuceně, žádný pózování, bez šatů a saka. Nechali mi úplnou volnost a já si prostě jen komponoval podle chuti a chytal momentky.
Hrozná radost. Tahle svatba bude prostě čistá reportáž. Oba focení během svatebního dne zamítli, chtějí se věnovat hostům a sobě. Po slabé hodince se všichni přesuneme do nejstaršího irského pubu a ve vyhřáté hospůdce nám místní obsluha čepuje pravé nefalšované Guinnesse. Neskutečně přátelská atmosféra, připadám si jako doma a lidé jsou tu fakt milí.

Svatební šrumec

Ráno se probouzím na hotelu do deštivýho dne. Přes Irsko přechází pás dešťovách srážek a do večera nepřestane, což mi pozděj ukazuje jedna z družiček 🙂

Poctivě nasnídat a čtvrt hodiny před devátou na mě čeká odvoz směr nevěsta, abych se za hodinu a půl na stejné místo zase vrátil zpět za ženichem :).  Jinak to udělat nejde a snažím se všem maximálně vyjít vstříc. Navíc na obou místech už se začalo slavit a nechybí nouze o fajn momentky. Potkávám kamarády až z Austrálie, nebo Londýna. Den začíná nabírat na obrátkách.

Jakmile jsem se prokousal přes přípravy a proběhl vlnou půlek slivovic, čekal na mě nádherný obřadní sál uvnitř samotného hotelu Clanderboy Lodge. Tohle místo má fakt atmosféru a když sem vejdete poprvé, máte jako svatební fotograf husinu. Přece jen, musíte respektovat i místní kulturu a zvyky. Bylo to krásné, gentlemanské a na úrovni.

A samotný obřad tomu odpovídal. Supermilá atmosféra, publikum občas hlasitě zasténalo, nebo se naopak všichni vesele zasmáli, když ze sebe Boris nemohl dostat svatební slib dle jeho představ.

Užil jsem si to vnitřně moc, bylo tam hodně zodpovědnosti, ale věřím svým foťákům a naučil jsem se ten tlak využít k vlastní motivaci.
Po obřadu jsme se všichni odebrali do malého sálu, kde bylo připraveno na baru malé občerstvení a všichni si spolu mohli chvíli popovídat. Žádné zvyky, prostě tady je bar, sedačky, zábava začíná.

A protože pršelo a chtěli jsme udělat společnou fotku, museli mi přinést zaměstnanci hotelu obří žebřík, vyběhl jsem na nejvyšší patro do výšky asi čtyř metrů a bliknul skupinovku. Bylo to prima, tahle banda se už za pár minut festovně rozjede 🙂

Po slabé hodince jsme se všichni přesunuli do velkého sálu, kde bylo připraveno několik stolů a ještě než se rozběhla zábava, poslechli jsme si několik proslovů.
Táta povídal o nevěstě, Boris o tom jak potkal Leigh a pořádal o ruku a svědek poděkoval všem hostům, včetně mě (bylo to úplně poprvé co se mi to stalo takto veřejně).

(Okamžik, kdy Boris popisuje jak Leigh řekla Ano)
(a ten okamžik kdy se na vás všichni v sále podívají, uch)
Tak, a teď se zábava může rozběhnout úplně naplno.

Nechávám den plynout vlastní zábavou, občas pochytám nějakou momentku a bavím se se všemi okolo, nebo jdu a bliknu si pro sebe pár zajímavých záběrů.

Když svatby fotíte poctivě, měli byste být večer mrtví. Já po 12h focení odpadám, odložím foťáky a nechám si u sebe jen to nejnutnější pro zajímavou momentku… dám si drink a jdu se ještě jednou projít krásným areálem. Přestalo pršet… 

Zítra touhle dobou už budu na letišti v Praze čekat na nejbližší vlak domů, tak si chci tohoto místa chvilku užít jen pro sebe.
Před půlnocí se loučím a vracím se zpět do Bangoru, abych hned ráno nasedl na místní vlak směr Belfast ….a Dublin ….. a Praha. Domů se dostávám po 18h cestě ve tři ráno.

Dnes jsou to víc než dva měsíce od svatby a věřte mi. Byl to parádní výlet, mohl jsem se podívat na netradiční svatební místo, poznat nový fajn lidi, viděl spoustu kamarádů z celýho světa, získal další zkušenosti a hlavně, fotil jsem svatbu kamarádovi.
Kdybych měl tu možnost , udělal bych to rád znovu…

Celou svatební galerii najdete TADY a já doufám, že to nebyla moje poslední svatba v zahraničí : ).